Je to podobné, jako třeba v hokeji. Vítěznou sestavu není třeba měnit. Na složení týmu vždycky záleží. U výprav všeho druhu to platí také. I u těch fotografických. Po loňském, skvělém a veleúspěšném fotovýletu na mrazivý ostrov Hokkaido jsme letos ve stejném složení vyrazili do poněkud méně studené destinace. S Michalem Dobešem, Ondrou Prosickým a Vláďou Jurkem jsme opustili únorové mrazy střední Evropy a vyměnili je za příjemné jarní počasí severního Řecka u jezera Kerkini.
Jedná se o umělé jezero původně vybudované již v roce 1932. Po druhé světové válce bylo jezero vypuštěné a teprve v roce 1980 bylo opět obnoveno. Rozléhá se na úctyhodné ploše 75 km čtverečních, na délku má 17 km, na šířku 7km. Velmi záhy po svém obnovení se i díky strategické poloze na trase ptačích tahových cest toto místo pod dvoutisícovými vrcholy pohoří Belasica stalo jednou z nejvýznamnějších ornitologických lokalit v Řecku.
Z 227 druhů zde zaznamenaných se na toto místo jezdí především za tím jedním. A tím je pelikán kadeřavý (Pelecanus crispus). Kerkini se stalo významným a díky bohaté rybí obsádce v podstatě jediným zimovištěm tohoto druhu a s ním i mnoha dalších. Díky přísné ochraně si pelikáni na přítomnost lidí velmi rychle přivykli, takže je možné se k nim přiblížit vpravdě „na dosah ruky“. Místní obyvatelé to rychle pochopili a v dnešní době existuje dobře organizovaný turistický průmysl pro milovníky birdwatchingu a fotografů divoké přírody.
Heslem zájezdu se stala památná věta místního rybáře, od kterého jsme si koupili za 10 Euro první bedýnku plnou ryb: „No fish, no pelican!“ K dokonalým fotkám bylo nutné k rybám přidat ještě nějakou loď. My jsme oboje měli, takže zbývalo jen doufat, že i počasí nám bude nakloněno. Během dvou večerů a dvou rán jsme nakonec zažili nádherný východ slunce, ranní mlhu, jasnou oblohu nad horskými štíty i nachová oblaka při západu slunce.
Kromě pelikánů je zde samozřejmě k vidění a fotografování mnoho dalších druhů. Zajímavostí je populace asi 200 ex. zimujících plameňáků růžových (Phoenicopterus roseus). Na rozdíl od pelikánů je ale dost obtížné se dostat do jejich blízkosti.
Velmi vděčným druhem jsou také kormoráni malí (Phalacrocoracs pygmeus), kteří se již počátkem února objevovali v párech a jevili příznaky toku. Na rozdíl od kormoránů v českých krajích nejsou vůbec plaší a tudíž ideálním objektem pro fotografy.