Podívat se na souostroví Špicberky, norsky nazývané Svalbard, byl vždycky můj velký sen. Příliš jsem proto nezkoumal nabídku Ondry Prosického (www.naturephoto.cz) a na účast v zájezdu na toto vysněné místo jsem bez váhání kývnul. V tu chvíli mi tak nějak nedošlo, že zvolený termín zájezdu, začátek března, je takový, řekněme, netradiční. V této roční době vládne na 78 stupni severní šířky stále ještě docela tuhá zima. Mínus 32 stupňů Celsia není zrovna teplota na koupání. Všechny ptačí druhy, které se sem na jaře vracejí, se ještě potulovaly někde v jižních krajích, takže k fotografování toho tady mnoho nebylo. A teprve tady jsem pochopil, že jsem byl oklamán! Cílem zájezdu byl jeden jediný objekt. Jediný, ale naprosto úžasný a obdivuhodný. Opravdová královna zdejší zimy – liška polární (Vulpes lagopus).

Abych nikomu nekřivdil. Přece jen se zde našel ještě jeden fotografický objekt. Na Svalbardu žije poddruh soba polárního (Rangifer tarandus platyrhynchus) ohrožený vyhynutím. Oproti svým pevninským bratrancům jsou tady na Špicberkách sobi podstatně menší, skoro poloviční. Kromě velikosti se místní sobi vyznačují ještě další podstatnou odlišností. Nežijí ve stádech. Těžko říci, co je k tomu vedlo. Faktem je, že v drsných arktických zimách se nezřídka stane, že sobí matky opouštějí svoje mláďata, která se pak nedokážou sama dostat skrz zmrzlou vrstvu sněhu k potravě. Ztráty sobích mláďat jsou značné. A jak už to v přírodě bývá, smrt jednoho druhu je požehnáním pro druhý. Pro zdejší polární lišky je to evidentně klíčový faktor pro přežití v místních dlouhých a drsných zimách.

Soustředění se na jeden jediný fotografický objekt má své neocenitelné výhody. Můžete mu věnovat veškerý čas a energii a vaši pozornost nerozptylují případné další scény a výjevy. Pravda, občas se to povedlo některému ze sobů, pasoucích se na pobřeží v zapadajícím slunci na pozadí zrůžovělých zasněžených vrcholů. Ale jinak to byla výprava v liščích stopách. Energie nás to vskutku stálo dost. Nejen díky mrazivým teplotám a všudypřítomnému větru. Tvrdý, zledovatělý sníh byl naprosto neschůdný pro moje kolegy v botách s měkkou podrážkou. Naštěstí skialpinistické skeletové boty, kterými jsem byl vybaven já, jim umožnily dostat se liškám „na dostřel“ tím, že jsem pro ně vytvořil jakési „schody“ ve zledovatělém svahu.

Mimochodem, polární lišky v mnoha případech nejsou vůbec plaché, jak by se čekalo. Nejednou se nám stalo, že jsme se k „Jejímu Veličenstvu“ dostali i na pár metrů. S plným břichem se stočila do klubíčka a na několik dlouhých minut se z ní stal nejnudnější objekt na celém Svalbardu. Všichni jsme netrpělivě čekali na okamžik, kdy na pár vteřin svým urozeným, citrónově žlutým zrakem spočine na nás, svých poddaných, případně si zívne nebo dokonce krátce štěkne.

Na Svalbardu byste neměli opouštět město bez střelné zbraně. Abyste mohli vyrazit se střelnou zbraní, musíte vlastnit zbrojní průkaz. Abyste vlastnili zbrojní průkaz, musíte si ho včas vyřídit. Nikdo z nás ani jedno z výše uvedeného nevlastnil. Zbývalo jediné. Nepotkat medvěda! Tím byl náš akční radius značně omezený. Vlastně se zúžil na vzdálenost do sto metrů od auta. Pouze jednou jsme se osmělili vyrazit na delší výlet do terénu. Řekli jsme si, že mezi strmými útesy jižního břehu Icefjordu a plotem letištní ranveje by mnoho medvědů být nemuselo. A vyplatilo se. Potkali jsme pár lišek polárních, u nichž jsme zaznamenali začátek jarních námluv.

Svalbard je fantastické místo. A to jsme tak říkajíc „nevytáhli paty“ z města Longyearbyen. Jaké to asi musí být dál, než sto metrů od auta? Třeba to někdy příště zjistím.