V posledních letech jsem si velmi rychle zvykl jezdit na různé výlety po domovině i do zahraničí autem. Letos, po dlouhé době, jsem se rozhodl zavzpomínat na svoje mladá horolezecká léta a vyrazil s kamarády, jak bylo dříve tradicí, do Vysokých Tater. Něco se tam od té doby přece jen změnilo. Na cestu si musím přibalit cestovní pas, platí se tam Eurem a přibylo turistů. Co zůstalo, je krása slovenských dívek a hor. Bohužel i kvalita vlaků zůstala stejná, jako před třiceti lety.

Rozmazlený cestováním se svým čtyřkolovým, bílým, lůžkovým VW domovem jsem si při balení batohu s hrůzou uvědomil, že všechno, co do něj dám, si také budu muset odnést sám na svých zádech. Ke všem těm horolezeckým pomůckám, jako je helma, lano, jistící vklíněnce, frendy a hexcentry, karabiny, smyčky, jsem samozřejmě i tentokrát musel přibalit fotografickou výbavu. Tu jsem zredukoval na opravdové minimum (nejvíc jsem váhal nad objektivem Canon 400/5,6, ale nakonec jel se mnou), doobjednal jsem si pidi stativ zn. … a trochu s pochybami vyrazil s tou třicetikilovou zátěží na nádraží.

Sedíme na terase u bufetu na Hrebienku pod Slavkovským štítem. Popíjíme skvělou kávu, vychutnáváme sluneční paprsky babího léta. Čeká nás tříhodinový výstup s našimi těžkými batohy na Zbojnickou chatu ve Velké studené dolině, která bude týden naším domovem. Start oddalujeme co nejvíce.

Většina lidí se vás po návratu z cest ptá, jaké jste měli počasí. Ze šesti dnů, které jsme v náručí hor strávili, byly čtyři dny opravdové babí léto s denními teplotami okolo dvaceti stupňů. Dva dny pak naopak nefalšovaná zima s teplotami mínus pět stupňů. Co víc si může přát někdo, kdo se chce mermomocí udržet na dvou židlích současně?

Zároveň lézt po horách a k tomu ještě fotografovat tu krásu okolo. Zažít se dalo skoro všechno. Jasné nebe, mlha stoupající z doliny, východy i západy slunce, sněžení, žloutnoucí trávy, zamrzlá plesa i zurčící potoky. Stativ Velbon EX – mini se mi velmi osvědčil. Vzhledem k téměř stálému intenzivnímu větru bylo sice nutné držet oběma rukama alespoň dvě z jeho tří nožiček a k tomu jednou z těch rukou ovládat drátěnou spoušť, ale dařilo se.

Samozřejmě fotografování při současném zdolávání několik nových krásných horolezeckých výstupů je podstatně obtížnější. Lezec má plné ruce práce s jištěním svého kamaráda na laně a fotografovat se dá jen v momentě, kdy jsou oba stoprocentně jištění. Trochu více možností pak skýtá situace, kdy lezou tři horolezci v jednom týmu.

Nakonec došlo i na „dlouhé sklo“, které jsem až po dlouhém váhání do batohu přibalil. Místní podzimní fauna byla sice velmi skromná. Omezila se v podstatě jen na tři kamzíky v celé dolině, na dva spatřené sviště, krkavce velké, pěvušky podhorní a rehky domácí. Posledně jmenované sice může skoro každý vyfotografovat i u nás doma, ale v tomto vysokohorském prostředí je to zase úplně nový zážitek.