Technické vymoženosti moderních fotografických přístrojů a objektivů tak nějak postupně staví fotografy na stejnou startovní dráhu. Jediné, co rozhoduje, jsou fotografovy finanční možnosti. Díky technickému pokroku digitálních přístrojů, počtu pixelů snímače, rychlosti autofokusů objektivů a vteřinové sekvenci závěrky dospělo pořizování fotografií z přírody svého vrcholu. Žádný skvělý okamžik nemůže uniknout, každý už bude vždy zcela ostře zaznamenán a nezůstane promarněn. Aby se někteří alespoň trochu odlišili od ostatních, začaly vyhledávat nové lokality, do té doby nenavštívené, do digitální podoby zaznamenávat druhy raritní a do té doby na čip kamery nezaznamenané.

Na řadu přišly kvůli výjimečným snímkům i velmi nebezpečné destinace ve všech zapomenutých koutech světa. S pomocí voděodolných čoček a detektorů pohybu své štěstí svěřili náhodným záběrům prostřednictvím fotopastí, takže fotografovaný objekt ani nespatří na vlastní oči. Zdálo by se, že fotografie divoké přírody došla ke svému vrcholu. Jako by nebylo kam dál stoupat, kam dál směřovat.

Nicméně, v minulých letech mě inspirovali autoři, kteří hledají cesty jinudy (např. www.jirihrebicek.com, www.deniseippolito.com ). Autoři, kteří usilují předložit divákovi přírodu jakoby v hádance, s lehkou nápovědou, v pohádkovém oparu, ve snu. Tak, aby si on sám domyslel, co vlastně fotografie zachytila. Nebo jenom chtěla zachytit. A ne vždy u každého z nich dojde jejich představivost k témuž závěru. Snové objekty ve snové krajině.

Tajemství dlouhých časů nebo dvojitých expozic je často do poslední chvíle tajemstvím i pro samotného autora. Výsledky jsou ale velmi zajímavé. A je to cesta mimo dav, neprošlapaná, neobjevená, lákavá, která skýtá určitě ještě netušené možnosti. Fotografie na hranici wildlife a abstrakce. Svého diváka si možná teprve hledá. Ale i kdyby ho nenašla, mě každopádně tahle nová disciplína baví.