Ptačí pohádky
16 března, 2020Los – duch lesa
13 října, 2020Všichni moji kamarádi, kteří si plánovali na letošní jaro nějaký zajímavý fotografický výlet, přišli nejen o mnoho plánovaných a jistě skvělých fotografií, ale také často bohužel o dost peněz za zakoupené letenky a ubytování. Jako bych na sklonku loňského roku měl nějaké tušení. Na jaro 2020 jsem si nenaplánoval nic. Asi jsem ušetřil své peníze i nervy..
Aby toho nebylo dost, v polovině března covid-19 uzamknul celý svět ve svých domovech. I v České republice byl nařízen omezený pohyb obyvatel, a možnosti fotografů se omezily vpravdě jen na jejich nejbližší okolí. Chvála bohu, že jsem venkovan. Lidé z města zcela jistě takové možnosti nemají. Moje nejbližší okolí obnáší poměrně rozlehlou zahradu, k ní přiléhající les, za lesem pískovcové skalní město, pod skalami soustavu rybníků i bystřin stékajících z podhůří Krkonoš. Na nedostatek fotografických možností jsem si ani v této výjimečné situaci nemohl stěžovat.
Nejjednodušší je začít hned na prahu domova. Naštěstí atelier u ptačího krmítka na mé zahradě funguje permanentně stále, stačí jen vytvořit novou scénu, postavit stativ a fotit. Předjaří slibovalo nejen ptáčky, kteří zde trávili zimu, jako třeba sýkory, zvonky, dlasky, strakapoudy, ale i časné navrátilce ze zimoviště, např. zvonohlíky, rehky, červenky. Taktika „když fotograf nemůže za ptáky, musí ptáci na fotografem“ fungovala skvěle.
Avšak atelier se přece jen za čas omrzí. Takže fotograf uvězněný v nouzovém stavu si hledá další možnosti. Skály jsou za humny, něco se tam k fotografování určitě najde. Ve skalním městě hnízdí hned několik párů poštolky obecné. Jeden pár si postavil hnízdo ve skalní spáře poměrně nízko nad zemí. Do hnízda je skoro vidět a poštolky, zvyklé na lidi, nechají pozorovatele (i fotografa) přiblížit se velmi blízko.
Jedním z doporučení během nouzového stavu bylo nechodit na místa s vyšší koncentrací osob. Kde může být nižší koncentrace osob, než v rozlehlých rákosinách u hladiny rybníka? Proto jsem rád naplňoval toto doporučení a v rákosí trávil docela dost času letošního koronavirového jara. Znamenalo to vstávat velmi brzy, a ještě za tmy dorazit do rákosí, a nepozorován zaujmout pozici „ležícího střelce“. Už za tmy je v rákosí i na hladině mnoho zajímavých dějů a opeřených objektů. Každé jaro se těším především na husy velké, které není lehké vyfotografovat příliš zblízka pro jejich ostražitost a plachost. Ale zajímavé fotky lze pořídit v tu správnou chvíli i s „obyčejnou“ lyskou černou. Další druhy vodních ptáků ke mně příliš vlídné nebyly, obeplouvaly moje stanoviště v uctivých obloucích. Jen poláci velcí a kachny divoké se mnou měly soucit.
Když se nic neděje na hladině, může se fotograf otočit směrem od hladiny. V rákosí jsou také velmi zajímavé fotografické objekty. Rákosníků proužkovaných zpívá letos v rákosí nebývale mnoho. V rákosí se cítí velmi bezpečně, takže i bez krytu se lze přiblížit velmi blízko. Potíž je ve stéblech rákosí. Někdy je velmi těžké najít mezi nimi skulinku tak, aby ani jedno stéblo nezakrývalo fotografovaný objekt. Ať už je to rákosník nebo cvrčilka.
Daleko od hlučícího davu, avšak v těsné blízkosti frekventované silnice I. třídy by člověk příliš divokou přírodu nehledal. Skorec vodní ale vyznává jiné priority. Dostatečně rychle proudící vodu a skalnatý břeh. Na takovém místě najde nejen dostatek potravy, ale také vhodné stanoviště pro stavbu svého umně vytvořeného mechového hnízda. Obdivuhodné jsou i jeho potápěčské schopnosti.
Mnoho lidí v současné době říká, že nouzový stav jim umožnil na čas se zastavit, zpomalit. V místě, kde žiji, se vyplatí zastavit i zpomalit každé jaro.