Epidemie Covid-19 postupně uzavírá hranice nebo jinak omezuje výlety do zahraničí. Cestovatelé a fotografové na celém světě zůstali uzamčeni ve svých domovinách a snaží se využít možností, které jim zbývají . Platí to i o těch českých fotografech. Jediným sousedem, který doposud nezavedl na hranicích žádná omezení, je Polsko. Zatím. Náš výlet však byl plánován delší dobu, neboť u našeho severního souseda je opravdu co obdivovat po celý rok.

Letošní návštěva Biebrzanského národního parku, hned vedle známějšího Bialowiezského národního parku, byla již moje čtvrtá. Jarní měsíce jsou zde opravdu nádherné pro každého milovníka přírody, obzvlášť pak pro obdivovatele ptáků. Není mnoho míst v Evropě, která by se mohla pochlubit podobným množstvím i rozmanitostí ptačích druhů. Na zaplavených loukách podél toků řek Biebrza a Narew lze spatřit hejna jeřábů, bahňáků, kachen, husí, rybáků a dalších opeřenců, kteří zde hnízdí nebo tudy migrují dál na sever a často se zdrží k načerpání sil i několik týdnů. Pro fotografa přírody skutečný ráj. Kdo jednou do těchto končin zavítal, tuhle písčitou rovinu s nekonečnými borovými a březovými lesy a říčními meandry si musí zamilovat.

Podzim je však, co do množství fotografických objektů, mnohem skromnější. Dají se zde sice pozorovat tisícihlavá hejna jeřábů popelavých, kteří zde v místních mokřadech nacházejí mnoho příležitostí k odpočinku a přenocování na své cestě ze severu Evropy. Na okolních sklizených kukuřičných polích navíc nacházejí dostatek potravy, takže odtud nikam nespěchají. Hejna jsou však velmi ostražitá a přiblížit se k nim „na dostřel“ teleobjektivu je spíše velké štěstí a náhoda.

Do údolí řeky Biebrzy se ale na přelomu září a října nejezdí za ptáky. Tím hlavním lákadlem, za kterým sem cestují nadšenci z celé Evropy, je plachý duch místních lesů a močálů – los evropský. Losí říje není zdaleka tak nápadná, jako třeba říje jelení. Je to ale možnost potkat se s tímto impozantním zvířetem daleko snadněji, než v jiných ročních obdobích. I tak je takové setkání dílem velkého štěstí. Strávili jsme zde celkem čtyři dny. Po třech dnech marného pátrání a několika stech ujetých kilometrech jsme měli neslavnou bilanci. Jeden pozorovaný los na vzdálenost asi jednoho kilometru. Pomalu jsme začali propadat malomyslnosti. Navíc losí říje skončila již před týdnem, takže šance na pozorování losa, nemluvě o jeho fotografování, se víc a více tenčily. Nadešlo poslední ráno našeho pobytu zde. Počasí jako by kopírovalo naše rozpoložení. Olověná obloha, ze které se v asi desetiminutových intervalech spouštěl studený podzimní vlezlý deštík.

Štěstí nás nakonec neopustilo, pokud mu jste ochotni jít trochu naproti. V tom šedivém, sychravém ránu jsme nakonec pozorovali čtyři exempláře losa evropského. Vzhledem ke světelným podmínkám a velké vzdálenosti jsme nepřivezli žádné úžasné fotografie. Ale už samotné setkání s tímto úžasným tvorem je zážitkem, na který se nezapomíná. Biebrza, evropská Amazonka, nemůže nikdy zklamat.