Zdálo by se, že pro makrofotografa, kterého baví především fotografování hmyzu, je období se souvislou sněhovou pokrývkou a dlouhodobými venkovními teplotami pod bodem mrazu jakousi “okurkovou” sezónou. Východisek se nabízí několik. V počítači každého fotografa se najde velké množství nezpracovaného materiálu ti, co se zabývají skládanou fotografií ví, o čem je řeč). Dlouhé zimní večery je ten správný čas na jejich zpracování. Nebo alespoň promazávat fotky, které neprojdou přísným autorovým výběrem. Další možností je přesun do jižnějších oblastí, kde vládnou vlídnější meteorologické podmínky pro fotografování drobných živočichů, což je podmíněno dostatkem volného času a finančních prostředků. Vzhledem k tomu, že mám to štěstí a přebývám v Českém ráji na úpatí Prachovských skal, našel jsem ještě jiné řešení.

Jeskyně v Prachovských skalách jsou součástí geomorfologicky velice pestrého pseudokrasového reliéfu vyvinutého ve svrchnokřídových kvádrových pískovcích, kterými prostupují tektonické poruchy. Typologie pseudokrasových jeskyní dělí jeskyně pískovcového reliéfu do několika skupin. V Prachovských skalách jsou zastoupeny různé typy jeskyní, např. jeskyně puklinové, vrstevní, jeskynní výklenky, rozsedlinové. Dominují zde ale jeskyně typu suťového a kombinovaného (např. puklinovo-vrstevní, puklinovo-rozsedlinové nebo puklinovo-suťové).

Jen pro vysvětlení. Veškeré geologické útvary označované jako pseudokrasové, jsou útvary vytvořené v nekrasových horninách. Krasové jsou výhradně vápence. Slovo kras vzniklo přesmyčkou z italského slova Carsus, což je označení pro vápencový horský masiv na pomezí Slovinska a Itálie (Dinárské hory). Podle názvu tohoto regionu vznikl obecný geologický pojem kras.
Podmínky v podzemních prostorech, obzvlášť v těch nepříliš hlubokých, nejsou úplně stálé. Avšak kolísání teplot, vlhkosti a světla zde není tak extrémní, jako na povrchu. Nejinak je tomu i ve slujích a jeskyních v Prachovských skalách. Řada bezobratlých zde proto našla poměrně konstantní podmínky, kterým se přes velmi skromnou potravní nabídku přizpůsobila. A nejen bezobratlých.

Životní projevy zde není nutné hledat nijak složitě. Již při zběžném pohledu na skalní stěny a stropy jeskyní objevíme jejich obyvatele. Jedním z nejnápadnějších jsou poměrně velcí pavouci mety temnostní (Meta menardi). Nejraději pobývají na stropě podzemních prostor spolu se svými nápadnými, jakoby z hedvábí upředenými kokony. Podstatně menším zástupcem pavoučí říše je temnomil sklepní (Nesticus cellulanus). Oba druhy pavouků se dokonale přizpůsobily věčnému chladu a temnu této podzemní říše.

Stálost podmínek tohoto prostředí je jistě výhodou. Ale čím se tito pavouci živí? Ve tmě a vlhku příliš mnoho kořisti nepoletuje. Nevelké sítě sice oba druhy staví, ale spíše jako úkryt nebo místo pro uložení kokonů. Kořist většinou hledají na stěnách svého podzemního úkrytu. Při pozornější prohlídce se skutečně nějaká potenciální kořist pavouků objeví.

Jednou z nejčilejších potenciálních pavoučích svačinek je stonožka škvorová (Lithobius forficatus). Bez ohledu na teploty lehce pod bodem mrazu pobíhala poměrně svižně po místy namrzlé skalní stěně. Jen o něco pomalejší byl asi třímilimetrový zástupce brouků, pravděpodobně rodu dřepčíků (Aphthona). Nejpravděpodobnější, a troufnu si odhadnout, že i nejšťavnatější sousto pro pavouky představují zástupci dvou odlišných skupin. Tou první je poslední generace přezimujících samiček komára pisklavého (Culex pipiens). Tou druhou jsou krásně barevné murky sklepcice obecné (Scoliopteryx libatrix). Na obě skupiny zima zřejmě doléhá citelněji, neboť nehybně sedí na stěnách jeskyní a nenechají se nijak vyrušit. Sklepcice často zimují ve větších agregacích.

Větší či menší agregace, kolonie, vytvářejí I jejich potenciální predátoři. Nyní v zimě svorně a sousedsky předčávají zimu jen pár metrů od sebe. U stropu mnoha jeskyní zimují různé druhy netopýrů. Při  mojí návštěvě jsem zaznamenal dva. Vrápenec velký (Rhinolophus ferrumequinum) je velký druh netopýra, jehož blány mají ve viditelném spekrtu nafialovělý nádech. Ke středně velkým druhům patří netopýr černý (Barbastella barbastellus).

Pokud upřeme svůj zrak od stropů jeskyně na její dno, mnohé z nás mohou překvapit záhadné útvary. Jsou neustále vlhké, ze stropu jeskyně na ně neustále kape voda. A právě voda je podmínkou jejich vzniku. Kořenové krápníky, jak se tyto útvary nazývají, jsou totiž živé. Vznikají především v pískovcových pseudokrasových prostorech, do nichž zasahují kořeny stromu z povrchu země. Kapky ze stropu jeskyně jsou pro kořenové vlášení signálem “jdi za vodou”. A tak drobounké kořínky, navzdory gravitaci, nerostou do země, nýbrž vzhůru. Běžně to dělají smrky, břízy, pravděpodobně i další druhy stromů. Největší kořenové krápníky dosahují až 70 centimetrů. Jejich stáří může být 50 až 100 let. Délka jejich života je závislá na svém stromu. Jelikož jsou jeho součástí, zaniknou se zánikem stromu.

Měl jsem velmi vzácnou možnost nahlédnout do této podzemní říše. Tato místa jsou běžnému návštěvníkovi skryta. A je to dobře. Tento svět je nejen temný a tajemný, ale take velmi křehký.