Rezervace Castro Marin na pobřeží v těsné blízkosti portugalsko-španělské hranice v nás zanechala poněkud rozporuplné dojmy. Místo nádherné, avšak velkolepě zbudované infocentrum téměř opuštěné, informační tabule podél naučné stezky úplně vybledlé a nečitelné. Jakoby finanční prostředky, za které byly tyto objekty vybudované, již nedokázaly hradit jejich provoz. Opustili jsme větrné pobřeží a vydali se do vnitrozemí země. I tam je v Portugalsku mnohé k vidění.

Podél hraniční řeky Guardiana jsme vyrazili na sever. Neodolali jsme navštívit historické město Mertola s nádherným středověkým hradem. Přestože bylo zřejmé, že hrad byl v nedávné době rekonstruován, v jeho starých hradbách našlo dostatek hnízdních dutin hned několik párů poštolek jižních (Falco naumanni). Dále jsme pokračovali v cestě na sever. Téměř všude okolo silnice jsme mohli obdivovat, ostatně asi jako na mnoha místech Pyrenejského poloostrova, neuvěřitelnou koncentraci hnízd čápa bílého (Ciconia ciconia). Skoro v každém čapím hnízdě se nacházela kolonie vrabců pokřovních (Passer hispaniolensis).

Vnitrozemskou základnou se nám stalo městečko Castro Verde, poblíž něho se nachází rezervace pro dropy velké. Ty jsme nakonec viděli, avšak jen z dálky a při přeletu přes širou stepní krajinu. Zato jsme se dostali do blízkosti jiných nádherných ptáků. Na střechách z tradičních červených tašek se zde ke hnízdění chystali barevné skvosty mandelíci hajní (Coracias garrulus). Jak jsem zjistil, jsou to velmi neohrožení ptáci a neustále sváděli souboje se svými sousedy poštolkami jižními (Falco naumanni). Pozorováním těchto rozmíšek jsem strávil celé dopoledne.

V nepříliš intenzivně zemědělsky obdělávané krajině je mnoho starých bývalých zemědělských usedlostí. Jejich budovy, jejichž stěny byly postaveny z vepřovic a slámy, byly zcela rozpadlé. Avšak skýtali doposud útočiště velmi vzácným nájemníkům. Při troše trpělivosti a štěstí jsme v těchto ruinách několikrát pozorovali i za bílého dne nádherné sýčky obecné (Athene noctua).

Naprosto nejhojnějším ptačím druhem v Portugalsku je bezkonkurenčně strnad luční (Miliaria calandra). Jeho zpěv je neodmyslitelnou kulisou této části světa. Ruku v ruce s ním by druhé místo zcela jistě obsadil bramborníček černohlavý (Saxicola torquata). Silnou trojku by pak doplňoval chocholouš obecný (Galerida cristata) ozývající se snad z každého jen trochu vyvýšeného místa. Velmi vzácně jsme zahlédli i jeho bratrance chocholouše vavřínový (Galerida theklae).

Mezi kusy pasoucího se dobytka jsme občas zahlédli drobné, ale díky svému bílému zbarvení velmi dobře zpozorovatelné volavky rusohlavé (Bubulcus ibis). Volavky v Portugalsku jen vyměnily stáda zeber a pakoňů, jak často vídáme v dokumentech o africké savaně, za pasoucí se dobytek.

Velkou výzvou pro fotografa byly pěnice bělohrdlé (Sylvia melanocephala). Hojný druh, který je od pozorovatele často vzdálen jen dva tři metry, avšak v tom nejhustším křoví. Málokdy se ukáže mimo tento svůj přirozený úkryt. Nakonec se ale přece jen několik fotografií povedlo. Hlavně asi proto, že jsem číhal na tyto hbité pěvce u frekventované cesty, kde přece jen byli na přítomnost lidí zvyklé.

Velkým zážitkem, i když spíše birdwatcherských než fotografickým, bylo setkání s elegantním dravcem místních suchých stepí. Luněc šedý (Elanus caeruleus) je i zde v Portugalsku velká vzácnost. Paradoxem bylo, že zrovna tento druh jsme pozorovali přímo nad městskou zástavbou.

Špačků je v Portugalsku, stejně jako u nás, mnoho. Není to ale náš špaček obecný. Jeho roli zde beze zbytku přebírá jeho jihoevropský bratranec špaček černý (Sturnus unicolor). Postavou je našemu špačkovi velmi podobný. Má jen o něco málo větší, na temeni a týlu hlavy čas od času načepýří znatelně delší chocholku a v jeho peří chybí světlé tečkování. Je celý černé s kovovým leskem.

Přestože se charakteristické volání dudka chocholatého (Upupa epops) na jihozápadě Evropy ozývá snad z každého remízku nebo zahrady, vyfotografovat jej jen tak „z ruky“ je spíš věcí náhody. Přestože žijí v těsné blízkosti člověka, jsou to zde značně plaší ptáci.

K úplné spokojenosti při toulkách po této nádherné zemi nám chybělo jediné. Supi. Přestože jsme v každé siluetě plachtícího dravce toužebně vyhlíželi tyto císaře oblohy, nespatřili jsme ani jednoho. Ale přesto tu bylo báječně.